Nemusíte nikdy být v Provence, a přece můžete tento kout Francie milovat. Stačí, pokud si přečtete Horníčkovy Listy z Provence, některou z krásných knih Marcela Pagnola, Daudetovy Listy z mého mlýna nebo na sebe nechte působit kouzlo obrazů, které v této sluncem zalité krajině namaloval Vincent van Gogh, Paul Cézanne anebo náš Otakar Kubín.
A když se pak člověk v tomto kouzelném kraji opravdu ocitne, zjistí, že miloval chabý odlesk toho, co jej obklopuje. Kouzlo Provence se totiž jen těžko dá slovy vystihnout.
Co je tedy v tomto kraji jiného, zvláštního?
Především je to slunce, světlo. Kdo viděl kvetoucí slunečnice ozářené provensálským sluncem, tomu už budou vždycky naše slunečnice připadat smutné, bez lesku, bez té úžasné jásavé krásy. Dalším atributem Provence jsou barvy. Barvy, které u nás neznáme. V našich krajích nejsou až k obzoru táhnoucí se fialové lány levandule. Také stříbřitě zelená barva olivovníků je našemu oku cizí. Další vlastnost, která neodmyslitelně patří k Provence, je vůně. Nejde jen o vůni divokého tymiánu, o všudypřítomné aroma levandule či různě parfémovaných provensálských mýdel. Jde o jakousi komplexní neidentifikovatelnou a nepolapitelnou vůni, která vystupuje ze všeho a prostupuje vším.
To je vůně Provence.
Napsala paní Zdeňka Janková, průvodkyně těch nejkrásnějších zájezdů do Francie
